Nápad vytvoriť koláž mlaďasov, ktorí sa neštítia kníh, vznikol z potreby dokázať, že mladší čítajú. Už
niekoľko rokov ich stretávame v Artfore a sem tam nám posunú tip na knihu do novín Čo čítať.
A tak sme sa stretli a rozprávali s Edom, Evkou, Damim, Agátkou, Vilkom a Žofkou. Na ich veku
nezáleží. Ale na ich knižných tipoch áno. Môžu byť majákmi pre ich rovesníkov. Môžu byť inšpiráciou
pre nás, ktorým na mladších záleží.
Tentokrát sa máme možnosť zoznámit s Nelkou. Rozhovor o jej domácej knižnici, o tom, ako si knihy
vyberá, ako sa mení čitateľský vkus.
Máš doma vlastnú knižnicu? Z akých kníh je vyskladaná?
Mám, skládá se z takové jednotnější části v prosklené skříni a pak různých dílčích poliček. Poličky nesou hlavně knihy z dětství, které už nebyly dlouho otevřené, jsou tam spíše jako vzpomínka. Hlavní část ve skříni je nejaktuálnější a je tam jak největší počet knih, tak i jejich nejvyšší rozmanitost – od některých kousků z povinné četby (jako třeba Othello, Utrpení mladého Werthera, Obraz Doriana Graye, který mě zaujal i přes status povinné četby) přes můj vlastní výběr až po pár knížek po rodičích, a shromážděných z návštěv u prarodičů.
K akej literatúre ťa to ťahá najviac?
Dříve mě nejvíce bavily knihy se zvířecí tématikou, a hlavně fantasy knihy. Postupně mi ale začalo připadat, že se ve všech vlastně opakuje prakticky to samé stále dokola, a dostala jsem se do takové „čtecí krize“, kdy jsem nemohla najít nic nového, co by mě oslovilo.
V poslední době vlastně spíše střídavě přebíhám od čtení povinné četby do školy k objevování a hledání něčeho nového, co by mě zaujalo. Z fiktivního prostředí se můj zájem přesunul do reálného prostředí a pravděpodobně spíš do historie než současnosti, ale není to pravidlem.
Asi nejvíce inklinuji k detektivkám, a to i ke klasikám jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. Možná to zní jako takový detektivní mainstream, ale já si myslím, že příběhy detektivů od A. C. Doyla a A. Christie jsou světově proslulé zaslouženě.
Svoje místo u mě mají ale i knihy z méně běžných oblastí literatury. Mimo beletrii totiž ještě čtu historické knihy zaměřené na 18.-19. století, konkrétně zejména o námořnictví např. během napoleonských válek. Abych nemluvila jen obecně, vzhledem k mojí fascinaci osobností admirála Nelsona bych mohla zmínit konkrétní tituly jako Trafalgar: Anatomie bitvy (J. Kovařík) – název může znít trochu děsivě odborně, ale kniha je celkem snadno pochopitelná pro kohokoli, kdo se o tohle do
určité míry zajímá – nebo i tituly, které vlastním v angličtině jako Trafalgar od G. Bennetta. Čeští autoři se tématy jako je Nelson či bitva u Trafalgaru většinou nezabývají a ani nebývají překládána, ale když už se něco v češtině vyskytne, je zajímavé porovnávat s anglickými díly, ve kterých je ohledně těchto témat cítit vyšší míra vlastenectví.)
V akých jazykoch čítaš?
Čtu převážně v češtině, případně slovenštině, ale velmi mě baví i čtení v angličtině. Docela zajímavé mi přijde například přečtení si určitého úryvku v jednom jazyce, poté v jiném a následně porovnávat, jestli obojí navodilo v mojí hlavě tu samou představu, nebo jestli tam byly nějaké rozdílné nuance ve vnímání.
Také se učím španělsky, ale ve španělštině bych si zatím troufla přečíst asi jen leporelo… Ale ne, myslím, že nějaký jednodušší příběh bych zvládla. Zatím jsem to sice ještě nezkoušela, ale rozhodně to mám v plánu.
Podľa čoho vieš, že kniha stojí za tvoju pozornosť? Je to typ hrdinu, …?
Pro mě je důležité, aby mě zaujal nejen začátek a rozuzlení, ale i proces, kterým se k vyvrcholení dostáváme. Pokud jsem někde uprostřed knihy, kdy se teprve postupně dostáváme k rozuzlení, a už mám nutkání „jen tak krátce nahlédnout na závěr“, není to dobré znamení. Aspoň u mě osobně to značí, že se ke knize nedokážu pořádně přimknout a byla bych i ochotna si zhatit zážitek z ní takovým „nakouknutím
na konec“. Taková kniha mě pravděpodobně nezaujala jako celek.
Nepochybně to ale ovlivňují i další faktory jako jazyk, jakým je kniha napsána, nebo jestli mě dostatečně osloví prostředí a postavy v něm.
Ako to funguje s rovesníkmi? Rozprávate sa o knihách?
Se spolužáky se o knihách bavíme zřídkakdy, a když už někdo z nich přeci jen začne o knihách povídat, většinou jde o naši povinnou četbu. A to je potom tón, kterým daný člověk o knize mluví, spíše negativní. Nicméně si nemyslím, že by moji vrstevníci vůbec nečetli dobrovolně. Občas se stane, že vidím, jak má někdo třeba i ve škole na lavici položenou knížku. Jen u nás knihy většinou nějak nejsou předmětem konverzací.
Čo ti dáva predmet literatúry v škole?
V předchozích letech jsme probírali hlavně literární teorii, teď jsou naše hodiny literatury vlastně trochu dějepisného charakteru, protože se zaměřujeme na dějiny od počátků písemnictví až po současnost.
Osobně mě literatura ve škole docela baví, přijde mi dobré, že získáme přehled, jen si občas říkám, jestli ten rozhled není zbytečně až příliš široký.
Existuje kniha, ktorá ťa prekvapila v dobrom alebo zlom?
Myslím, že takových určitě bylo více (převážně v tom dobrém slova smyslu), z konkrétních příkladů mě teď ale napadá například Pan Kaplan má stále třídu rád od L. Rostena. Dlouho to totiž byla kniha, jejíž přítomnost někde na polici jsem sice evidovala, ale v té době mi ještě bývalo řečeno, že ten humor, který používá, bych zatím nepochopila a byla bych zklamaná. V hlavě jsem ji tady zařadila do pomyslné složky „ne pro mě“ a postupně na ni prakticky zapomněla.
O několik let později se ale objevila na seznamu četby do školy, z něhož jsme si mohli vybírat, takže jsem konečně dostala podnět si jednak vzpomenout, jednak ji konečně opravdu přečíst. Byla jsem velmi příjemně překvapená, a hlavně fascinovaná překladatelskou prací, protože převést humornost zkomolené angličtiny do zkomolené češtiny, aniž by se nějaká vytratila, muselo vyžadovat spoustu talentu pracovat s jazykem.
Píšeš?
Takové první pokusy nastaly v mých asi devíti letech. To jsem celkově sepsala asi deset takových kratších knížek o velikosti A5, psala jsem je ručně na papír. Vystupovala v nich zvířata, ale i lidé. Každou kapitolu provázely moje ilustrace. Ty knížečky jsem pak s sebou tahala úplně všude a měla jsem z nich velkou radost, i když teď bych nad nimi protáčela očima. Ačkoli to byly příběhy, které měly mít dějovou linii, neměla jsem žádnou promyšlenou, a tak jsem psala vždy náhodně to, co mě
zrovna napadlo. Ale bylo to poprvé, co jsem si psaní zkusila a ty knížky pořád uložené mám.
Později jsem měla takové intenzivní psací období, které bylo delší, a to v 11-13 letech. Tentokrát jsem psala na počítači, protože se tak píše o dost rychleji a to se hodí, když člověk nechce, aby mu unikla nějaká myšlenka. To už jsem se pokoušela na to jít sofistikovaněji a upustila jsem od lidí – příběh a jeho pokračování byl čistě o zvířatech, konkrétně vlcích. Ačkoli i teď při zpětném pohledu dějová linka
dost pokulhává, doufám, že můžu říct, že moje vyjadřovací schopnosti se rozvinuly, a to nejspíš i díky těm prvním pokusům na papír. Teď už jsem se dlouho do ničeho takového nepustila, ačkoli mě občas chytne touha pokusit se o přepracovávání těch nejmladších příběhů. Většinou mě odradí fakt, že bych vlastně dnes už asi vše
napsala úplně jinak, a musela bych tudíž místo pouhé „aktualizace“ překopat úplně celou knihu. Myslím, že to už by bylo lepší pustit se do něčeho nového. Jen je ještě třeba najít čas a hlavně myšlenku.
Chcela by si sa literatúre venovať profesionálne?
Psaní mě sice velmi baví, ale odpověď je spíše ne, respektive si myslím, že by to bylo příliš složité. Obávám se například situace, kdy by člověk neměl žádné nápady, co psát, případně jak pokračovat. Navíc si myslím, že na to ohledně svého psaní asi nemám dostatečné sebevědomí.
Knihy spomenuté v rozhovore:
Trafalgar G. Bennetta
Rozhovor spracovala Martina Jánošíková